Rozkvět češtiny

12. - 13. století   Latina byla jazykem vzdělanců i duchovních. Vedle latinských církevních písní a spisů se objevují už i české památky. Na konci 12. století vznikla nejoblíběnější česká duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země

14. století   Doba vrcholného středověku byla příznivým obdobím pro rozkvět českého jazyka i národní kultury. Literární díla psaná už také v češtiněvedle výhradně církevní temariky (Jezu Kriste, ščedrý kněže) začínají oslavovat světského hrdinu (Alexandries, alegorický epos o životě Alexandra Makedonského). Kromě výborně česky napsané Alexandreidy byla populární veršovaná kronika tak řečeného Dalimila (autorství mylně Dalimilovi připsal Václav Hájek z Libočan); Dalimilova kronika není historicky tak věrohodná jako Kosmova,ale dokázala v některých nelehkých etapách českých dějin povzbudit národní sebevědomí.

Díky založení univerzity Karlem IV. (1348) se rozšířila vzdělanost v latině i češtině, a to nejen v církevních řádech, ale také u šlechticů a měšťanů. Karel IV. napsal latinsky svůj životopis (VITA CAROLI)

V době Karlově můžeme sledovat dosud nevídané rozvrstvení literatury. Kromě původních legend (Legenda o svaté Kateřině; Legenda o svatém Prokopu), divadelních her (Mastičkář), slovníku (Klaretův), milostných písní (Dřevo sě listem odievá; Ztatilať jsem milého), cestopisů a rytířských eposů (Tristram a Izalda) se mezi lidem rozšířily především oblíbené satiry (Podkoní a žák; O lišce a džbánu).